Bůh, čest, vlast a koně
V evropském a současně světovém měřítku není mnoho rodů, jejichž historie by překračovala hranici 700 let trvání a zároveň byla tak pevně spjata s chovem koní. Třebaže byl chov koní pro šlechtický stav povinností i zálibou, málokterému rodu se podařilo zapsat do hipologické historie tak významně jako rodině Kinských. Dne 14. 6. 1998 oslavil sedmdesáté narozeniny president Klubu Equus Kinsky MVDr. RNDr. Radslav Kinský.
Abychom mohli lépe sledovat souvislosti rodiny Kinských a koní, podíváme se krátce do historie. Jestliže pohlédnete na erb rodu Kinských zjistíte, že je jednoduchý v neděleném poli, což je typickým znakem velmi starého šlechtického rodu (ve znaku jsou tři stříbrné vlčí zuby v červeném poli). Tento znak objevíte i na Pražském hradě v nejstarších místnostech Zemských desek. Součástí erbu je ušlechtilé heslo: Bůh, čest, vlast. První písemně doložené zmínky o rodu, tehdy Wchynských, pocházejí z roku 1273. Hraběcí hodnost získal rod v roce 1628. Představitelé rodu Kinských zaujímali přední místa ve státnických službách – funkce nejvyššího kancléře, purkrabí karlštejnského, nevyššího lovčí a osm členů rodu bylo nositeli nejprestižnějšího řádu rytířů Zlatého rouna.
Dr. Radslav Kinský je synem Eleonory Clam-Gallasové a Zdenka Radslava Kinského (mladší syn Zdenka Kinského, který v roce 1902 ve věku 57 let získal 4. místo ve VP). Jeho staršími sourozenci jsou Norbert a Génilda. V současné době žije Dr. R. Kinský se svojí manželkou ve Žďáru nad Sázavou.
Kdy začal Dr. R. Kinský jezdit na koni se nedá přesně určit, ale každopádně to bylo ve velmi raném dětství, neboť sotva děti absolvovaly první krůčky, byly zároveň hned posazovány na koně. Tak jako dnes kluci jezdí na kole, na skateboardu nebo kolečkových bruslích, tak bylo dříve běžné jezdit na koni. Na koni se denně trávilo několik hodin a ježdění bylo často spojeno s povinnostmi kontroly polností a revírů, takže děti doprovázely otce a jeho společnost při objížďce hospodářství. Děti měly k dispozici menší koně – poníky nebo huculy. Huculové sloužili i k potažním pracím na dvorech nebo v lesích. Pokud bylo potřeba přesunout koně z hospodářství z Chlumce nad Cidlinou do Žďáru nad Sázavou, jednalo se o dvoudenní výlet s přestávkou ve Slatiňanech. Bylo naprostou samozřejmostí, že se cestou překonávaly všechny překážky a tak byla zároveň prověřována kondiční i skoková příprava koní.
V Chlumci nad Cidlinou a okolí měli Kinští několik míst významně spojených s koňmi. Na Ostrově u Chlumce n. C. byly ustájeny chovné klisny s hříbaty a plemenní hřebci. V oboře Kněžičky nedaleko Městce Králové byl soustředěn odchov, v Chlumci samotném na zámku stávávali jezdečtí a kočároví koně v počtu šestnácti až dvaceti (polovina koní stála v boxech ostatní na stáních). Trénovat se jezdívalo do Koles, kde byly výborné terénní podmínky – písek a tráva a kde měli Kinští postaveny tréninkové překážky, které odpovídaly skokům na dráze v Pardubicích. Tréninková dráha v Kolesách byla pravidelně vláčena a upravována. Dr. Kinský říká: „Překážky v Kolesách jsme všichni běžně skákali včetně mojí sestry. Když bylo Génildě dvanáct let přeskákala všechny překážky – v dámském sedle.“ Dnes se nabízí polemická otázka, zda současní jezdci a koně VP dostatečně trénují a zda-li celkově lidstvo nepolevilo ve své tělesné a sportovní zdatnosti.
Dr. R. Kinský byl a je všestranným jezdcem – jezdil dostihy, parkury, ovládal spřežení. Dodnes je aktivním jezdcem. Několik dostihů vyhrál na Čingischánovi, startoval také ve Velké Chuchli, kde vyhrál steeplechase. I při své značné velikosti si díky správné životosprávě udržoval váhu kolem 63 kg. V Chuchli zažil i velmi závažný pád s vyraženými zuby a otřesem mozku, takže musel pobýt týden v nemocnici. Rychle se však uzdravil a po třech měsících už opět startoval. Jezdil také s Evou Palyzovou.
K jeho velkému vzoru patřila otcova sestřenice Lata Brandisová, která s isabelou Normou zvítězila v roce 1937 ve VP. Do dnešní doby uchovává Dr. R. Kinský z piety, obdivu a vděčnosti ke své tetě obálku a účet L. Brandisové za kování koní. Tento účet je datován 1. 8. 1939, je zasklen v rámečku a pověšen na chodbě v bytě Dr. Kinského tak, aby se na něho mohl on i jeho návštěvy vždy dobře podívat. A tak je „naše slečna“ stále mezi námi.
S příchodem války byla na Chlumec i Žďár uvalena německá vnucená správa. S určitou dávkou diplomacie se podařilo řadu koní v Chlumci a Oboře uchránit před odvodem koní do německé armády. Bylo to také díky soudržnosti zaměstnanců a obyvatel Chlumce a díky různým „trikům“. Dnes je těžké popsat všechny zmatky, které se vnášely do okupantských seznamů. Pohlaví koní se substituovalo při odvodech a Dr. Kinský vzpomíná: „Německý major Waldeck se při četbě slova pohlaví díval hřebci Čibukovi na hlavu. Náš stájmistr Josef Soukup ho však nechal při tom a v duchu si říkal: ,Tam to, pane majore, nenajdete´ a díky tomu byl hřebec zaevidován jako valach. Koně se převáděli také v noci mezi Chlumcem a Oborou, která patřila pod okres Poděbrady a tudíž spadala do jiných odvodních povinností. Po osvobození v roce 1945 jsme začali opět připravovat koně na první poválečné jezdecké události. Koně utrpěli přítomností početných ruských vojsk v Oboře a nákazou chorob zavlečených těmito vojsky do země. V roce 1947 jsme se však dočkali radostného úspěchu v letní steeplechase v Pardubicích, kdy tři vítězní koně měli jezdce v červenobílém dresu Kinských. První byla v cíli Lata Brandisová na Noře (dcera Normy), druhý jsem byl já na Nurmim (také syn Normy) a třetí byla Puszta (dcera Padovy) s mojí sestrou Genildou Dobrženskou-Kinskou. Výsledek s uspokojením komentoval i Jan Masaryk.“
Pak však rychle přišel rok 1948 a s ním i nesmyslná éra scestného režimu. Dr. Kinský pokračuje ve vyprávění: „V květnu roku čtyřicet osm jsem byl z kádrových důvodů propuštěn z důstojnické školy. Rodiče odjeli do Pisy na svatbu mého bratra Norberta s Annou Marií dal Borgo-Netolickou. V Chlumci jsem zůstal sám se svou setrou Genildou a jejími dvěma malými syny. Sestra však byla podrobena policejními nátlaku a vydírání a proto jsem se postaral o její únik na Západ, kam dobrodužně pěšky převedla i obě malé děti. V té době jsem začal vyjednávat s Dr. Josefem Moudrým z ministerstva zemědělství o převzetí koní státem. Tušil jsem, že jakékoliv soukromé podnikání bude ideologicky nežádoucí a odsouzené k zániku. Na podzim bylo díky Dr. Moudrému, nadšenému koňaři, možné zahájit provoz pod hlavičkou Státního pokusného hřebčína Slatiňany, který v té době vedl Ing. Jan Hyhlík a MVDr. Lev Richter. V roce 1948 jsem ještě založil s přítelem Janem Zimou jezdecký odbor Sokola v Chlumci n. C. a věnoval jsem se pravidelnému výcviku dorostenců v zámecké jízdárně. Každoročně jsme pořádali dostihy na lučických lukách.
V roce 1953 došlo k přeřazení chlumecké pobočky Slatiňan pod správu hřebčína v Kladrubech n.L. Tehdejší ředitel Dr. Fr. Lerche však neprojevoval o chlumecké koně velký zájem a přejmenoval je na tzv. speciální stádo. Ještě pod touto změnou jsem startoval s Čingischánem ve velké chlumecké steeplechase. Poté jsem však za daných podmínek nemohl již déle působit u koní.“
Dr. R. Kinský za velmi složitých podmínek doby vystudoval veterinární medicínu a následně začal pracovat v Ústavu experimentální biologie ČSAV po boku profesora Milana Haška, spoluzakladatele světové imunologie a spoluobjevitele imunologické tolerance.
Po deseti letech marných pokusů získat souhlas k návštěvě rodičů se mu v roce 1958 podařilo vycestovat do Francie, kde začal dále studovat a na Sorboně získal doktorát přírodních věd. Pracoval v lékařském výzkumu a většinou v nemocnici Saint Antonie v Paříži, kde se věnoval transplantační imunologii. V emigraci se oženil s Tamarou, princeznou Amilakvari, která pracovala ve službách francouzské mise u OSN ve Vídni. I přes dlouhá léta odloučení od Čech zůstal Dr. R. Kinský věrný koním a občasné kontakty s plukovníkem Josefem Klementem a jeho vzácnou chotí, s kamarádem z vojny Přemyslem Neumannem a majorem Milošem Svobodou ho stále spojovaly s přáteli koňaři ve staré vlasti.
Nyní žije Dr. R. Kinský se svojí paní ve Žďáře n.S. a snaží se poničené hospodářství a zámek renovovat. Jeho synové Kosťa a Karel se rovněž navrátili z Francie a žijí a pracují v Čechách. Práce, která je na žďárském hospodářství, je starostí pro několik následujících generací. Dobrou spoluprací se zaměstnanci, žďárskými občany i návštěvníky se však budoucnost hospodářství jeví optimisticky. Dr. Kinský nechal i nadále přístupné návštěvní prostory zámku, muzeum knihy, kostel cisterciáckého kláštera, školu pro děti i architektonický skvost Santiniho kapli na Zelené hoře. Hospodářství Dr. Kinského se nyní musí postarat o více než 5.000 ha lesů a 470 ha vodních ploch, (před dokončením jsou stáje pro 12 koní). Při tom všem je kladen důraz na ochranu přírody, údržbu, úpravu, estetiku a harmonii s krajinou.
Zcela záměrně jsem v předchozích řádcích neuváděla u Dr. R. Kinského titul hrabě. On totiž tuto výsadu zděděnou po předcích prozrazuje svou prací, vzděláním, prozíravostí, velkorysostí, skutky a charismem osobnosti. Kéž by takovýchto učebnicových příkladů lidského poslání a konání bylo co nejvíce. A kéž by tito lidé měli rádi koně a rozuměli jim tolik jako Radslav hrabě Kinský.
Lenka Gotthardová